Už od mala jsem měla moc ráda koně a rodičům jsem prý vždycky říkala, aby mi koupili aspoň malého, malinkatého koníčka na zahradu. Ale to samozřejmě doma neprošlo. Jak jsem záviděla kamarádkám ze školy, že mají koně a mohou trávit každý den s těmito nádhernými tvory..
Péťa mi minulý rok k narozeninám dal jako dárek jízdu na koni u jeho známých. Po roce jsem se konečně rozhoupala a řekla si, že se už konečně musím naučit jezdit na koni. A to se mi začíná teďka pomalu plnit.
O prázdninách jsem si našla blízko chaty u Tábora Farmu Čásný, kde se učím, pod vedením zdatné instruktorky Radky , jezdit na její hnědce Lorině, která je úžasná, ale někdy trošičku líná (spíše velmi chytrá). Bohužel ale všechny začátky jsou těžké, tak podle toho moje jízda také vypadá. Moje představa jízdy na koni byla ta, že si prostě jen tak sednu na koně, pobídnu ho a on prostě jen tak půjde. Po 5 minutách v sedle jsem si říkala, že na to už nikdy nesednu... Po první hodině jsem ani nemohla chodit, tak moc mě bolely nohy, strašný.. Ale že to bude takhle složité jsem netušila. Když vidí laik profíka na koni, tak ani zdaleka nepostřehne všechny ty povely, co mu jezdec musí dát, aby kůň jel správně.. Teďka mám za sebou o pár jízd více a můj názor zní:
„Jak se říká, nejhezčí pohled na svět je z koňského hřbetu.